„S manželkou si rozumíme lépe než mnohé jiné páry. U nás doma neplatí, že muž je z Marsu a žena z Venuše. Jsme spíše obě z jedné planety,“ říká muž, který už v dětství docela přesně věděl, že se měl narodit jako holka. „Mezi muže jsem nikdy nezapadla, nemám jejich smysl pro humor ani typické priority. Umím žít v jejich společnosti, ale nejsem jedna z nich,“ ozřejmuje v intimním rozhovoru o tom, jak těžké bylo smířit se s tělem, které mu bylo přiděleno omylem.
Peter se asi polovinu svého času cítí být intenzivně ženou. V mezidobí dokáže dobře fungovat i v mužském těle. Pohlaví si i kvůli tomu změnit nikdy nechtěl, navíc ho vždy přitahovaly ženy a toužil po rodině. Když se se svým komplikovaným vnitřním světem svěřil své partnerce, neutekla, ale hledali možnosti, jak spolu být i za těchto méně standardních okolností. Dnes jsou šťastnými rodiči tří malých dětí a Peter konečně po dlouhých letech přijal všechno tak, jak to je. V rozhovoru vystupuje jako žena, což mu je v tomto období blíž.
Konečně jste ve svém těle a mysli šťastná. Z čeho to pramení?
Našla jsem se, zjistila jsem, že nepotřebuji zapadat do krabiček, abych uměla normálně žít a cítila se sama sebou. Smířila jsem se s tím, že nikdy nebudu jako většina. U mnoha jiných transrodových lidí vidím jako největší problém, že by velmi rádi byli mužem nebo ženou „jako všichni ostatní“. I já bych to samozřejmě považovala za ideál, ale to není a nikdy nebylo v menu. Pro vlastní klid duše považuji za klíčové se s tím opravdu autenticky smířit. Nemá cenu být rozzlobená, co se mi stalo. Prostě se to stalo a je třeba s tím umět žít, v dobrém i špatném. Myslím, že se mi to nakonec podařilo a šťastná jsem, protože jsem zjistila, že něco, za co jsem se celý život styděla, vlastně vůbec nikomu kolem mě nevadí.
Jak to máte právě v tomto období? Jste intenzivně ženou nebo docela spokojená v „přidělené“ roli muže?
Jako žena, jednoznačně. Spokojená s mužským úkolem nejsem a nikdy jsem v ní nebyla doma, přestože v ní vím žít jako přistěhovalec, který se naučí jazyk a pozná mentalitu lidí v nové zemi. To samozřejmě je možné a běžné je, ale neznamená to, že člověk bude jako lidé, kteří v té zemi vyrůstali. Sama jsem v několika zemích žila, proto si myslím, že je to dobré přirovnání. Pokud bych měla popsat svůj vztah k mužskému světu, je to, jako kdybych se, řekněme, přestěhovala do Bolívie, uměla perfektně španělsky, ale pořád bych byla ten gringo, který mezi místní nezapadá a který sice většinou chápe, proč místní dělají věci tak, jak je dělají, ale sám je tak nedělá a neumí dělat, protože to pro něj není přirozené. Je to, jako kdybych v té Bolívii dokázala dodržovat zákony a jednat s lidmi tak, aby mi rozuměli, a většinou by mi to připadalo přirozené. Ale měla bych období, kdy by mě to neskutečně štvalo a přála bych si, abych byla obklopena střední Evropou, která mi je vlastní.
Jak často se cítíte být intenzivně ženou a co to pro vás psychicky znamená?
Je to celkem třetina až polovina všeho času. Tedy hodně, ale méně než většinu času. Ty období typicky trvají od čtyř do sedmi až osmi týdnů. Nevím, co způsobuje takové přepnutí, je to nezávislé na mé vůli a nedá se tomu bránit, zkoušela jsem to mnohokrát. Nelze si rozkázat ani jedním směrem. Teď si samozřejmě pamatuji, že před měsícem jsem se ještě cítila jako muž a byla jsem s tím „v pohodě“, ale neumím si ten pocit nasimulovat. A naopak. Když se cítím jako muž, neumím si vzpomenout, jaké to vlastně je, cítit se být ženou. Nedokážu ten stav procítit, pokud ho zrovna neprožívám.
A co to pro mě znamená? Nemá to nic společného se stereotypy. Neznamená to, že bych najednou byla milejší a podobně. Vnímám velmi intenzivní pocit nesouladu s tělem, do kterého jsem se narodila. Je to přesně ten pocit, když se podívám do zrcadla a hledám na sobě jakýkoli záchytný bod, který by mi řekl: „A přece jsi ta žena, kterou se cítíš být.“ Vnímám přirozenost, s jakou o sobě mluvím v ženském rodě a naopak se mi zdá zvláštní referovat o sobě jako o muži. Samozřejmě mě velmi trápí, že nejsem žensky krásná, ale není tohle něco, čím se stejně trápí mnoho žen?
Pokud mi v té době opravdu něco vadí, tak můj hlas. Zkoušela jsem o sobě mluvit v ženském rodě i jinak než textem, ale s tím hlasem se to moc bije. Když říkám, každá hláska, kterou řeknu, mi připomíná, jak mizerná je celá ta situace. Proto to nedělám a při verbální komunikaci používám mužský rod, přestože o sobě přemýšlím jako o ženě. O to víc ale v tomto období píši. Pokud si můžu vybrat, tak lidem raději píši, než volám, abych se mohla projevit jako žena, kterou se cítím být. V tomto je internet až spásný.
